Od nervů na dranc k přednášení v ponožkách

19 .5. 2015

obrázek ponožky

Retrospektivní úvaha, jak šel čas s mojí přípravou na přednášky Světového týdne respektu k porodu + náhled do budoucnosti.

Květen 2009

– poprvé v životě přednáším na veřejnosti (školení v práci se nepočítají, to byla rutinní brnkačka). Navíc na tom slavném Světovém týdnu respektu k porodu. Mám nervy na dranc. Bojím se, že na mou přednášku nikdo nepřijde. Bojím se, že přijde hodně lidí. Bojím se všeho. I věcí tak nepravděpodobných, jako že během přednášky umřu nebo omdlím strachy. Rvu si vlasy ve velkém, proč jsem se tam proboha cpala – navíc dobrovolně. Díky přírodo za hustou kštici, jinak bych šla asi přednášet plešatá. Mám spotřebu snad 3 balení Krizového spreje na den, jediná fungující jistota v záplavě nejistot. Přišlo 7 žen, na rozcvičení to bylo tak akorát. Překvapivé zjištění  – neumřela jsem ani neomdlela.

Květen 2010

– dva týdny před přednáškou ještě za hrdinku podle hesla „minule jsem to dala, tak se letos nepodělám“.  Jak se pomalu blíží den D, už si tak jistá nejsem. Abych se nemusela tolik zabývat svým psychickým rozpoložením, vymyslela jsem si rozptýlení – informační materiály pro účastnice. Hujersky je připravuji a kompletuji týden před začátkem STRP v kanceláři svého chlebodárce,  projektantská kancelář = velký stůl = lepší místo na kompletaci materiálů není.  Spotřeba Krizového spreje na osobu a den stoupá. Opět si rvu vlasy, pozitivní je snad jen to, že o něco méně než loni. Na to, že mi jako začátečníkovi bazírujícímu na zavedených jistotách bez oznámení přesunuli v přednáškové místnosti místo pro přednášejícího úplně jinam, než bylo loni (mám téměř „nulový“ prostor a první řada mi skoro dýchá do obličeje), jsem to zvládla celkem se ctí, bylo plno, kapacita místnosti cca. 15 účastnic.

Květen 2011

– týden před přednáškou klasicky za hrdinku, jasně, to dám. Materiály mám opět připravené předem, od letošního května jsem už komplet na volné noze, tak jsem ještě na konci dubna „zneužila“ vybavení kanceláře zaměstnavatele a vše si nachystala do zásoby. Stejně vzorně dělám jako každý rok i přípravu. S blížícím se dnem přednášky si ještě trochu rvu vlasy, vždyť tam nemusím, není to přeci občanská povinnost, ale je to spíš takové to bláblá, abych teda jako radši nebyla až moc namachrovaná. Během dne D spotřebuji jen jeden Krizový sprej. Přišlo přes 35 žen a já jsem poprvé do doby, co tu přednáším, schopná vnímat i to, co přednáším. Po třech letech pokrok a naprosto ohromující zjištění.

Květen 2012

– celkem v pohodě. Podklady tisknu a kompletuju poprvé ve své home  office o víkendu před začátkem STRP.  Morálka včasné přípravy podkladů lehce upadá, aspoň že přípravu na přednášku stále držím týden předem. Zvažuji, jestli pro sichr nevyrvat pár vlasů, aby mi třeba nepřineslo smůlu, když to neudělám. Rituálně 3 vlasy raději obětuju. V den přednášky půl lahvičky Krizového spreje. Jsem schopná nejen vnímat, co přednáším, ale paralelně i publikum, pro mě další velká novinka. Takže si pamatuji, že bylo asi 25 žen.

Květen 2013

– už nehrdinkuju, vím, že to zvládnu.  Přednáška pohoda, vlasy si nervu ani pro sichr a podklady kompletuju 2 dny předem. Navzdory velkým očím, že začnu s přípravou na přednášku týden předem jako loni, to nakonec stíhám sotva den před. Vystačím s pár stříknutími Krizového spreje. Bylo asi 25 žen a užily jsme si to.

Novinkou je moje účast na diskusním večeru STRP s několika zástupci klasického porodnictví a porodními „alternativci“ s názvem „Nerušit. Rodím!“.  Velké zklamání, kapacity na obou stranách „barikády“ opatrně našlapují, aby se proboha hlavně nedotkly protistrany, každý to tak nějak diplomaticky hladí a celkově je debata o ničem. V kontextu toho vyzní můj krátký příspěvek na téma poporodního traumatu v souvislosti se situací v českých porodnicích jako učiněná drzost. Po návratu z téhle estrády jsem si slíbila dvě věci, účast na diskusním večeru STRP už nikdy, a pokud budu někdy rodit, tak kdekoli, kde je pro mě subjektivně bezpečno, takže všude kromě české porodnice. Dorazím všechen Krizový sprej z načaté lahvičky a otevřu další. Účinkuje, ale i tak si tváří v tvář realitě a absurdistánu českého porodnictví připadám jako bezmocný zpráskaný pes. Drobnou satisfakcí byly povzbudivé zpětné vazby  několika dul a porodních asistentek z publika, že jsem naprosto přesně vystihla situaci.

Květen 2014

– jasně, zvládnu to, nervu vlasy, nestříkám Krizový sprej (asi i proto, že Diskusní večer jsem si zakázala už loni a navíc mě na něj letos „překvapivě“ nikdo nezve). Podklady i příprava lehce na poslední chvíli, ale nijak mě to nestresuje, už jsem mazák. Přednáška na pohodu pro všechny zúčastněné, přišlo cca. 20 žen.

Květen 2015

– v neděli mě diář upozornil, že v úterý přednáším. Měla bych zkompletovat podklady pro účastnice… V úterý po obědě ještě dávám klientům dvě sezení Somatic Experiencing, přednáška je až v 18h. Během cesty na sezení si v MHD čtu část přípravy. Domů dorazím v 16h a začínám konečně kompletovat podklady. Podlepuji 3 roky starý flipchart s poznámkami (kde jsou časy, kdy jsem každý rok psala nový?) a při té příležitosti si konečně kompletně přečtu, o čem budu dnes přednášet. Krátce před 17h pohoda doma u pc. Místo abych se doslova za 5 min 12 připravovala na přednášku a balila se k odchodu, prokrastinuji psaním tohoto příspěvku, který mě právě spontánně napadnul. Přednáška nepřednáška, teď je důležité ho aspoň bodově sepsat.

Pak mi málem ujede tramvaj a místo abych se jako všichni vzorní přednášející na Perštýně 15 min před začátkem připravovala na přednášku, poletuji ještě v 17,48 po své praxi v Liliové a sbírám do batohu poslední přednáškové rekvizity.  Vyrvaných vlasů nula. Krizový sprej jsem zatím neotevřela. Nerozhodí mě ani chybějící stojan na flipchart ani opožděný začátek kvůli technickým potížím předchozí přednášky.  Svůj flipchartový papír s poznámkami věším na promítací plátno.  Nastavujeme ho na nejnižší možnou výšku, ale protože měřím, kolik měřím, potřebuji k obracení listů židli. Na úvod účastnice odbourám omluvou, že budu přednášet v ponožkách, ne z důvodu nevychovanosti, ale proto, že se nechci při každém vylézání na židli a následném slézání do zblbnutí vyzouvat a obouvat. Užila jsem si to, vnímala publikum i to, co vypouštím z pusy a přednášku vystřihla celou v ponožkách. Přišlo asi 25 žen a nebýt úvodní hektiky kvůli zpoždění předchozí přednášky a závěrečné hektiky při vyklízení prostoru  přednášce  následující, stihly by prý účastnice i velký potlesk.  Mezi zodpovídáním závěrečných dotazů a poděkováním za pozornost jsme byly všechny už jednou nohou (ponožkou) ze dveří. Pozitivní zpětné vazby a poděkování jsem pak obdržela dodatečně na chodbě.

… květen 2016

– když pozoruji, kam se to vyvíjí(m), tak si raději nebudu představovat, jak to bude vypadat příští rok … . Přednášející v pyžamu? Nebo že bych nedorazila vůbec? Konec legrácek, necháme se překvapit. Jedno je ale jisté už teď, kromě toho, že bude doufám opět na programu přednáška Bachovy esence v těhotenství a porodnictví (a přednášející dorazí, obutá nebo neobutá, jak se dnes ukázalo, tak na tom až tak nesejde) chystám pro STRP 2016 ještě jednu úplně novou zajímavou přednášku. Nechte se překvapit a těšte se, je rozhodně na co.

< Zpět na blog